Propojení bezpečnostní kamery s integrovaným nebo externím detektorem pohybu k nahrávacímu zařízení vyžaduje správné sladění komunikačních protokolů a fyzického zapojení. Tento proces zajišťuje, že se záznam spustí pouze při reálné aktivitě, což výrazně šetří kapacitu pevného disku a usnadňuje vyhledávání v archivech.
Rozdíly mezi softwarovou detekcí a hardwarovým senzorem
Před samotným zapojením je nutné pochopit rozdíl mezi dvěma základními metodami detekce pohybu. Prvním způsobem je softwarová detekce prováděná přímo procesorem kamery. Tato metoda funguje na principu porovnávání po sobě jdoucích snímků videa. Pokud se změní jas nebo barva určitého počtu pixelů v definované matici, systém to vyhodnotí jako pohyb. Tato metoda je velmi flexibilní, ale může způsobovat falešné poplachy v důsledku změn světla, deště nebo pohybu hmyzu.
Druhou metodou je hardwarová detekce pomocí pasivního infračerveného senzoru (PIR). PIR senzor reaguje na změny tepelného záření v okolním prostředí. Detekuje infračervené záření vyzařované lidským tělem nebo teplokrevnými živočichy pohybujícími se napříč detekčními zónami. Hardwarový senzor je mnohem imunnější vůči falešným poplachům způsobeným povětrnostními vlivy. Informace o sepnutí se přenáší buď digitálně v rámci datového toku, nebo přes fyzické svorky.
Fyzické zapojení prvků do systému
Způsob propojení závisí na tom, zda používáte moderní IP systém, nebo starší analogovou technologii s koaxiálními kabely. U IP systémů probíhá veškerá komunikace přes standardní síťový kabel kategorie Cat5e nebo Cat6. Data o videu i informace o detekovaném pohybu jsou přenášeny digitálně v jednom kabelu. Napájení je nejčastěji řešeno pomocí technologie PoE (Power over Ethernet), kdy napájecí napětí i data procházejí stejným kabelem z PoE přepínače nebo přímo z NVR rekordéru.
U analogových systémů (TVI, CVI, AHD) se pro přenos obrazu používá koaxiální kabel zakončený BNC konektory. Pokud chcete k analogovému rekordéru (DVR) připojit externí fyzický detektor pohybu, musíte využít poplachové vstupy a výstupy (Alarm I/O). Detektor pohybu se v tomto případě připojuje pomocí nízkofrekvenčního dvoužilového kabelu k alarmovému vstupu na zadní straně rekordéru. Tento okruh funguje na principu rozpínacího (NC) nebo spínacího (NO) kontaktu. Při narušení prostoru senzor změní stav kontaktu, což rekordér okamžitě vyhodnotí jako impulz ke spuštění nahrávání konkrétního video kanálu.
Konfigurace síťových protokolů a rozhraní
U IP kamer je klíčovým faktorem kompatibilita mezi kamerou a rekordérem. Nejčastěji se využívá univerzální standard ONVIF, konkrétně profil S nebo T, které podporují přenos alarmových stavů a detekce pohybu mezi zařízeními různých výrobců. Postup konfigurace zahrnuje následující kroky:
- Nastavení IP adres: Kamera i rekordér musí pracovat ve stejném síťovém rozsahu (podsítí), aby spolu mohly komunikovat.
- Aktivace detekce v kameře: Přihlaste se do webového rozhraní kamery a aktivujte funkci detekce pohybu. Zde je nutné nastavit citlivost a definovat detekční zóny (maskování ploch, kde se pohyb ignoruje, například koruny stromů).
- Spárování v rekordéru: V menu rekordéru přidejte kameru pomocí vyhledání IP adresy a zadejte přístupové údaje. Následně v nastavení nahrávání změňte režim z nepřetržitého záznamu na nahrávání vyvolané událostí (Motion/Trigger).
Optimalizace nastavení a časové vyrovnávací paměti
Aby byl záznam z kamery kompletní a zachytil celou událost, je nezbytné správně nastavit časové parametry nahrávání. Klíčovým pojmem je takzvaný pre-record (před-záznam) a post-record (po-záznam). Rekordér neustále ukládá krátkou sekvenci videa do své dočasné vyrovnávací paměti RAM. Pokud detektor pohybu zachytí aktivitu, rekordér uloží do trvalého archivu i videozáznam pořízený například 5 až 10 sekund před samotným spuštěním poplachu. Post-record naopak zajišťuje, že nahrávání pokračuje ještě po stanovenou dobu (např. 30 sekund) po skončení detekovaného pohybu, což zabraňuje předčasnému ukončení záznamu, pokud se objekt na chvíli zastaví.
