Správné umístění domácích detektorů je otázkou fyziky a proudění plynů, nikoliv estetiky. Rozhoduje hustota jednotlivých látek vůči okolnímu vzduchu a termodynamické procesy v místnosti, které určují, kde se nebezpečné plyny hromadí nejrychleji.
Detektory kouře a fyzika stoupajícího tepla
Kouř vznikající při hoření je vždy teplejší než okolní vzduch. Díky termickému vztlaku (nižší hustotě teplého vzduchu) stoupají pevné částice a plyny kolmo vzhůru k stropu, kde se začnou šířit do stran. Z tohoto důvodu je strop nejlepším místem pro instalaci kouřového hlásiče.
Při instalaci je však nutné vzít v úvahu aerodynamiku rohů místností, kde vzniká takzvaný efekt mrtvého vzduchu. V samotném rohu mezi stropem a stěnou se tvoří kapsa stojatého vzduchu, do které horký kouř kvůli proudění nepronikne dostatečně rychle. Detektor proto musí být umístěn minimálně 30 centimetrů od jakéhokoliv rohu nebo spoje stropu se stěnou. Pokud je instalace na strop nemožná a musíte zvolit stěnu, upevněte senzor 15 až 30 centimetrů pod úroveň stropu, nikdy ne níže.
Oxid uhelnatý: Plyn s hustotou velmi blízkou vzduchu
Oxid uhelnatý (CO) vzniká při nedokonalém spalování organických paliv. Na rozdíl od rozšířeného mýtu se tento plyn nedrží výhradně u země ani nestoupá bleskově ke stropu. Jeho molární hmotnost (28 g/mol) je velmi blízká průměrné molární hmotnosti čistého vzduchu (přibližně 29 g/mol). Oxid uhelnatý se proto se vzduchem velmi snadno mísí a šíří se rovnoměrně v celém objemu místnosti.
Protože však CO často vzniká v teplých spalinách z kotlů, krbů či karem, stoupá zpočátku vzhůru spolu s teplým proudem vzduchu. Optimální výška pro instalaci detektoru CO je ve výšce očí, což odpovídá zhruba 1,5 metru nad podlahou. V ložnicích by měl být senzor umístěn v úrovni hlavy ležícího člověka, tedy přibližně ve výšce matrace (0,5 až 1 metr nad zemí), aby zachytil plyn v zóně, kterou bezprostředně vdechujete. Detektor instalujte ve vodorovné vzdálenosti 1 až 3 metry od zdroje tepla, aby nedocházelo k falešným poplachům při běžném spuštění hořáku.
Zemní plyn versus LPG: Rozdíly v molekulové hmotnosti
Při detekci hořlavých plynů musíme striktně rozlišovat mezi zemním plynem a zkapalněným ropným plynem (LPG), protože se chovají diametrálně odlišně.
- Zemní plyn (metan): Metan (CH4) má molární hmotnost přibližně 16 g/mol, což znamená, že je výrazně lehčí než vzduch. Po úniku stoupá strmě vzhůru a hromadí se pod stropem. Detektor zemního plynu proto instalujte na stěnu ve vzdálenosti 15 až 30 centimetrů pod stropem a maximálně 6 metrů od plynového spotřebiče.
- LPG (propan-butan): Propan a butan jsou naopak výrazně těžší než vzduch (molární hmotnost propanu je 44 g/mol, butanu dokonce 58 g/mol). Při úniku klesají k zemi, šíří se podél podlahy a zaplňují nejníže položená místa, jako jsou sklepy či jímky. Detektor LPG musí být umístěn nízko, přibližně 15 až 30 centimetrů nad podlahou.
Zóny se zakázaným prouděním a rizika falešných poplachů
Fungování senzorů je založeno na difúzi plynů do měřicí komory. Jakékoliv narušení přirozeného proudění vzduchu v místnosti může drasticky ovlivnit reakční dobu detektoru. Vyhněte se instalaci v bezprostřední blízkosti oken, dveří, ventilátorů nebo výdechů vzduchotechniky. V těchto místech proudící vzduch neustále ředí koncentraci unikajícího plynu, což může zabránit včasné aktivaci alarmu.
Stejně tak se vyhněte vlhkým prostorám, jako jsou koupelny. Vysoká relativní vlhkost a kondenzující vodní pára mohou zkratovat elektronické obvody nebo zanést elektrochemické senzory oxidu uhelnatého, což vede k jejich trvalému znehodnocení. Senzory nepatří ani za závěsy, skříně či jiný nábytek, kde by byly izolovány od volného oběhu vzduchu v místnosti.
